10timilionové Delhi, treky, kláštery, vesničky a nejvyšší silnice světa v Himalájích, moderní architektura v Chandigarhu, Svatá Ganga ve Varanasi, Perla Taj Mahal v Agře, velbloudi v poušti Rajasthanu & rikšáci, domorodé děti, cestování přecpanými autobusy a vlaky, smlouvání, žebráci, jídla na ulicích, levné hotýlky...

 

 

Z pasu Khardung La jsme přejeli rovnou do Stocku, který leží na protilehlé straně údolí Indu. Je tam pěkný palác ladackých králů, kam jsme šli na prohlídku, a krásné výhledy na hory a Leh. Ubytovali jsme se hned pod palácem u babky, která byla zprvu velice nevrlá, ale nakonec celkem milá, a uvařila nám dobrou (tradiční) večeři i snídani. Jídlo podávala ve svém velice luxusním obýváku (takový luxus jsem v Indii ještě neviděl!), kde měla dokonce i fotku, na které byla spolu s dalajlámou. Nejdřív nás štvala, že nám nechtěla slevit, ale asi to měla pěkně na háku, a byla bohatá a vážená...
Ráno jsme se pak rozdělili, Adam s Térou se vraceli do Lehu, aby 28. ráno odletěli do Dillí, my vyrazili údolím nad Stock. Naplánovali jsme si trečík, který je na 3-4 dny, ale trochu jsme se rozvášnili a už první den byli v půlce!! Ze Stocku (cca 3600m) jsme vyrazili údolím podél říčky, míjeli stáda jaků a neuvěřitelné tvary různorodých skalisek, a v pozdním odpoledni vyběhli do sedla Stock La (4900m, zas nám všechny evropské vrcholy ležely u nohou! ;) ). A to jsem zrovna dostal to, co jsem 2 a půl týdne očekával - ukrutnou sračku (bylo to asi tím, že jsem přestal jíst česnek a zároveň došla slivovice :) )! A k tomu jsem ještě v batohu na zádech vláčel balík modlitebních praporů a praporků a 1,5kg bronzových ladackých suvenýrů... :)
Bohužel ani naše životní forma a perfektní aklimatizace, ani moje pádné i méně pádné argumenty nepřesvědčili Lenku, abychom zkusili vylézt na nedaleký Stock Kangri, který se nádherně tyčil na konci údolí. Má 6135m a je to jeden z nejvyšších vrcholů na světě, kam se dá "pohodlně" vyjít bez jakýchkoli dovedností co se týče lezení po skalách či ledovci, škoda, táhlo tam takovejch šupáků, že to byla až ostuda.
Spali jsme na druhé straně pod sedlem a k večeři jsme si udělali výborný maďarský guláš s těstovinami, který jsem také celou dobu tahal na hřbetě, mým střevům to ale moc nepřidalo. Ve 4 v noci se pak k našemu stanu dostali koně od výpravy, co spala kus pod námi, pásli se nám u hlav, cinkali zvoncema, co měli na krku, a dělali hroznej bordel. Když už cinkání trvalo půl hodiny, tak jsem na ně v ty 4 ráno ve čtyřech a půl tisících vyběh, házel po nich kameny a řval: "Kšáá, kšáá, táhněte do hajzlu, vy ku.vy!"...
Abychom z 4 denního treku udělali opravdu dvoudenní, zabrali jsme i druhý den, seběhli jsme do Rumbaku, a údolím, kde zas byla místy poničená cesta, po kamenech se přeskakovala říčka, a chodilo se řečištěm, jsme se celkem rychle (za 4h) dostali k Indu, krásně hluboko zaříznutému do skal. Jenže k mostu, vsi, potažmo autobusu ve Spitoku, to bylo ještě asi 10km po nezáživné prašné silnici, kde nejelo jediné auto. Výhledy na druhou stranu údolí byly sice nádherné, ale už jsme toho měli dost, a odrovnalo nám to zcela nohy - jak všechny svaly, tak i prsty a plosky v botách. Ale nakonec, byť zcela grogy, jsme to zvládli, a k večeru se dostali do Lehu. Už jsme sice nestihli volná místa na druhý den v autobuse do Chandigarhu, ale zato jsme během pár minut našli z nás zcela překvapené Adama s Terezou a zašli na další terasu, večeři, pivo... (mé střevní problémy naštěstí po 2 dnech odezněly).
Oni další den již vskutku odletěli (domů se totiž vraceli již 1. září, o 14 dní dříve než my) a my se ten plonkový a zatažený (v noci pršelo, přes den dost poprchávalo, a zdálo se, že ve vyšších polohách i sněžilo, ono by to na tom Stock Kangri bylo asi ještě pěkně drsný) den jeli v klidu podívat do kláštera ve Spitoku - pěkného obrovského, ale už asi desátého, a tak to vše bylo dost stejné. U letiště jsme se také stavili v Hall of Fame, což je muzeum ladacké historie, kultury a přírody, ale především vojenské muzeum mapující boje v této oblasti v posledních cca 150ti letech. Jsou tam fotky, popisy, vybavení, atd. z bojů s Pakistánem, Čínou a Tibetem v okolních horách, ve výškách nad 5000m. Je tam popsána i bitva na nejvyšších válečných polích světa, v 80. letech na ledovci Siachen, masili se tam s Pakistáncema dělama a kulometama v 6000-7000m n. m., vrtulníky přistávaly ve výškách přes 6000m (normálně vrtulníky můžou létat max 6000m a přistávat v 5000m) a v neforemném oblečení do -40-50 stupňů tam lezli po ledovcích, horolezili po skalách a bojovali, drsný! Tím skončil náš pobyt v Ladakhu a Himalájích, 1.-15. září je sice v Lehu ještě festival, ale už nebyl čas.
Další den jsme v 5 ráno nastoupili na dvoudenní cestu přes hory, pasy a Manali do Chandigarhu. O silnici Leh-Manali toho bylo dříve řečeno již hodně. První den nás čekalo 15h, naštěstí jsme měli dobrá místa za řidičem s dostatkem prostoru na nohy, a řidič byl fešák v šátku, kterej bus moc nešetřil, a pořádně to hnal, tak to celkem uteklo. Nejvyšší pasy a hory okolo byly už ale na rozdíl od 14dnů předtím pocukrované čerstvě napadlým sněhem. Ale jestli jsem psal, že při cestě tam z okýnek nikdo neblil, tak při cestě zpátky celkem jo, jeden z okýnka dveří přímo na kliku... Taky je třeba říct, že to celé odřídí jeden řidič, a to to není evropská dálnice, kde si člověk může přemýšlet o svých problémech, ale neustálé soustředění, točení volantem, řazení, troubení do zatáček a na milimetry se vyhýbání náklaďákům, skaliskám, hraně srázu, kravám, oslům a chodcům. Jo, řidič ten tvrdej chleba má!
Druhý den nás čekalo hodin 16, brzy ráno jsme vyjeli z Keylongu, jenže po pár hodinách jsme se pod Rothang pasem zasekli v zácpě, neboť cisterna před námi zapadla do díry v rozestavěném mostu tak, že nemohl nikdo projet. A jeden vojenskej autojeřáb ji nemohl vytáhnout, tak se čekalo na druhej, atd. Strávili jsme tam čekáním uprostřed hor 4h, a nabrali tak slušné zpoždění. Řidič se to pak zřejmě snažil trochu zmírnit, neboť jel poté ještě rychleji: v následujících 12ti hodinách nás předjeli asi 3 osobáky, zatímco my každých 10 minut předjeli 6 náklaďáků, jeden autobus a 3 osobní auta!! Jízda to byla naprosto zběsilá, jen jsem se držel, a vlasy mi stály hrůzou na hlavě. Když už jsme vyjeli z nejvyšších hor, tak jsme trávili většinu času v protisměru, i vesnicema jsme projížděli na plnej plyn, a to naprosto těsně okolo zcela apatických lidí a skotu!! Fakt zážitek, buď se jede na plný plyn (samozřejmě i do zatáčky, kam není vidět) nebo se brzdí, ale to ne moc často. V Chandigarhu zjišťuji, že právě řidiči autobusu jezdí nejdravěji (asi proto, ze maj největší stroje) a nemají moc slitování ani pudu sebezáchovy. A čím má řidič větší turban a delší vous, tím častěji troubí a jede rychleji!
Nicméně dobu jízdy jsme moc nestáhli, za tmy už to bylo nekonečné, i přes zběsilost je totiž průměrná rychlost v horách 20 a v nížinách 30-40km/h a to je Indie sakra velká! Navíc začalo vedro, fuj, i v noci! Do Chandigarhu jsme přijeli v půl 2, levný hotely už měli naneštěstí zavřeno a na nás se sesypali snad všichni naháněči a prolhaní rikšáci z celýho města. Tak jsme se s nima handrkovali, přeli, přijímali a odmítali jejich nabídky, až jsme se ve 3h dostali na celkem přijatelnou cenu, a konečně šli spát.