Profláknutý mohutný ledovec Perito Moreno, ke kterému se dá skoro na dosah, nemůžeme jako všichni minout, jedeme k němu půjčeným autem za časných ranních hodin. Následující dny v severní části okolo majestátního masívu Fitz Roye trávíme v horách ve znamení střídajícího se počasí, Patagonie také zřejmě konečně musí pořádně dostát svému větrnému a deštivému jménu!

LEDOVEC PERITO MORENO
Cestou z Puerto Natales definitivně opouštíme Chile a pustinou po prašné silnici míříme do El Calafate. Horstvo And či pabukové pralesy totiž tvoří jen nepatrnou část Patagonie, nádherné, divoké, ale pouze okrajové pásmo, hlavní částí jsou však nedozírné, pusté, jen těžko obyvatelné pláně, nekonečné prostory ničeho. Tuto suchou rovinu jen zřídkakdy křižují silnice bídné či lepší kvality a ploty, které jediné připomínají rozparcelování na obrovské farmy, ale hlavním vládcem zde nadále zůstává drsné klima, prakticky neustálý vítr a nekonečná prázdnota. Všechny přejezdy jsou tak značně jednotvárné, sledovat lze jen úchvatné mraky na obloze. Po 6h sjíždíme z kopců k ohromnému jezeru Lago Argentino, závěrem již po asfaltu, což značí přiblížení k civilizaci.
V El Calafate si k obědu dáváme luxusní steaky, krvavé lahodné maso doprovázené slaninou, opečenou cibulkou, volským vokem vajíčka a papas fritas, neuvěřitelná lahůdka. Odpoledne si půjčujeme auto, Volkswagen Gol (ano Gol, ne Golf), špinavej a špatně ovladatelnej, nakupujeme jídlo, nakládáme auto všemi věcmi a jedem směr veleprofláknutý ledovec Perito Moreno, který se nachází asi 80km na západ od El Calafate v jižní častí Národního parku Los Glaciares. Jak již název napovídá, dle odhadu se v tomto parku nachází 360 ledovců a kromě polárních oblastí tak tvoří největší ledovcovou plochu na zemi. Chceme přespat co nejblíže vjezdu do parku někde u silnice, avšak najít místo není vůbec snadné, všude jsou ploty, žádné stromy... Nakonec až dosti daleko na odbočce směr kemp Lago Roca nacházíme u mostu přes jakousi říčku dobrý flek, je zima, fičí vítr a poprchává. Uspáváme se levnými, ale velmi kvalitními víny, a tak je vše v pohodě.
S Páječem spíme v autě, nechtělo se nám stavět stan, ale za moc to nestojí, naštěstí vstáváme brzy a už za ranního úsvitu vjíždíme do parku. Tím jsme se vyhnuli placení vstupného, půjčením auta jsme ušetřili za vstup, drahý bus a nakonec i bydlení, asi trojnásobek co nás stálo auto. Na parkovišti na konci silnice u čela ledovce jsme úplně první, počasí je pošmourné, zima, zataženo a nízké mraky.
Perito Moreno je jedním z mnoha splazů obrovského kontinentálního ledovce Southern Patagonian Ice Fieldu (Campo de Hielo Patagónico Sur), což je jeden z největších ledovců na světě a snad jediný, kterého v současné pohnuté době neubývá, už jsme ho též viděli jako ledovec Grey v Torres del Paine. Zde se však k němu lze snadno dopravit autem až přímo před obrovské čelo vysoké cca 50m a široké 4km. Tato ledová masa až po obzor se posouvá do jezera Lago Argentino o 2m za den, a tak se každou chvílí s rachotem kus ulomí a odpadne, zvláště v dopoledním ostrém slunci se mají z čela ledovce uvolňovat ledové bloky o velikosti domů a s obrovským hřmotem padat do vod jezera, což je též velké lákadlo. A nakonec špička poloostrova Magellanes, z které se na ledovec kouká, je přímo proti čelu ledovce, který se tak může zcela natlačit na poloostrov, až jezero přepůlí a ucpe přirozený odtok vody z jižní do severní části jezera. V odříznuté zátoce Brazo Rico se začne voda hromadit, až jednou za čas (x let) prorve ledovou bariéru za úžasných zvukových a vizuálních efektů, na kteréžto živelné divadlo čekají fotografové a lovci nevšedních zážitků klidně měsíce.
Nás čeká jen běžné představení, několikrát procházíme vyhlídkový okruh a pozorujeme tu obrovskou ledovou masu hrající neuvěřitelnou škálou barev od bílé po sytě modrou. Pěkné, ale trochu jako v zoo, dřevěné turistické chodníky s vyhlídkami na ledovec jsou totiž lemovány vysokým hrazením jako ohrady a nikam se moc nemůže, dolů k jezeru se kvůli bezpečnosti vůbec nesmí. Navíc ne zcela vyšlo počasí, od rána bylo zataženo, poprchávalo, vítr a zima, tak kusy ledovce ani moc neodpadávaly, jak by se dělo, kdyby se do ledu opíraly paprsky slunce. Od osmé hodiny tam proudí plno autobusů a aut s hordami turistů až do večera, ty se všude cpou a fotí. My se celé dopoledne před zimou schováváme v autě, dospáváme a občas se chodíme opakovaně kouknout, zda nebudou nové pohledy, ale počasí ani stav se nemění. Dojem v nás ledovec tedy nezanechal z nejhlubších, je podobný jako Grey a jiné, i když tento je opravdu mohutný a dá se k němu snadno dostat zcela na dosah. K ledovci (ne zas moc blízko) se dá jet i lodí na vyjížďku a pozorování od hladiny jezera, ale to v slabším počasí nemá cenu.
Vracíme se do El Calafete, městečka s jedním hlavním bulvárem s obchody a restauracemi, v pár okolních ulicích jsou již jen hotely a jiná ubytování. Odpoledne tam trávíme, chodíme po suvenýrech, na jídlo a na pivo. Bydlíme v hostelu, kde jsou jen Izraelci, kterých tu cestuje hodně, snad nejvíc ze všech, po dvouleté službě v armádě (kluci i holky) si vydělají dost peněz a jezdí po světě. Dost nás tam ale usurpují, provozovatel je jejich nohsled a my jsme na druhé koleji, tak jim Pájič alespoň polonaschvál rozbil rozhicované topení, co si objednali do našeho pokoje, i když už tam bylo superhorko :-)

FITZ ROY
Následujícího rána přejíždíme do El Chaltenu, autobusem se jede 3h vyschlými pampami okolo modrých jezer, nejdřív Lago Argentino, pak Lago Viedma. A na závěr se začne přímo před námi tyčit obrovský masiv Fitz Roye, vysoký a monumentální, ale dosti zahalený v mracích. Na kraji městečka ještě autobus zastavuje v infocentru, kde dávají mapku a nalejou do všech plno informací, jak se v parku chovat.
El Chaltén je osada v podhůří v severní častí parku Los Glaciares, která vznikla výhradně z turistického ruchu, v přízemních dřevěných baráčcích jsou zejména penziony, hospody, krámky a cestovní kanceláře, objevil se již i bankomat. Na prašné hlavní třídě fouká silný vítr a skoro nikdo tam není, jdeme na oběd. Po něm vyrážíme směr Fitz Roy, slunce svítí a mraky se trhají i okolo této hory, což je velká klika, tak do prudkého kopce makáme, až z nás pot stříká a otravný hmyz kouše. My jdeme se všemi věcmi v batozích, většina lidí ale jen na lehko na jednodenní výlet.
Cesta prudce vystoupá na vyhlídku, mirador, odkud je krásně vidět na nádherné panorama masívu Fitz Roye (3405m) a řady dalších hor a věží s kolmými stěnami jako Poincenot (3002 m), Rafael (2482 m), Saint Exupery (2558 m), atp. na obě strany okolo něj. Mraky jsou takřka roztrhány, fotíme jak o život, obrovská stěna širokého Fitz Roye je vskutku neuvěřitelná! Pak se již více méně po rovině plochým údolím podél říčky pokračuje dál až do kempu Poincenot na úpatí těchto hor, na které stále koukáme, strašně fouká, ale výhled na masív je fascinující. Přemýšlíme, zda vyjít nahoru na vyhlídku u Laguny de Los Tres nad kempem již dnes, ale už se nám nechce, jsme unaveni a i světlo svítí pozdě odpoledne z druhé strany. Zítra je sice nejistota, zda se počasí nezkazí, ale to risknem. Stavíme stany, opět v lese, vaříme a dospáváme.
Ráno se probouzím tak brzy, že bychom nahoru mohli vyběhnout na východ slunce, ale prší. I za už normálnější ranní hodiny stále poprchává a je zcela zataženo a vítr. Stalo se to, čeho jsme se báli a co je zde velmi časté, hory zmizely nadobro v mracích. Vyčkáváme ve spacácích, bohužel nastal běžný model, kdy je v údolí na východ jasno a slunečno a v horách od nás na západ nízké mraky a prší, v kempu na rozhraní hor a roviny se obojí střídá nebo je najednou.
Tento stav se bohužel nelepší, je tak celý den, risk se moc nevyplatil, kdo chce víc nemá nic. Ale tak už to v životě a horách chodí. Přesto vyrážíme nahoru, až s polednem, do mlhy a začínajícího deště. Je to stoupák, klikatou stezkou strmě šplháme suťoviskem vzhůru o 400 metrů. Orvaní jsme se vyškrábali na vyhlídku k Laguně de Los Tres před panorama nejvyšších vrchů s dominantním Fitz Royem, patagonské hory ale konečně ukazují, co umí a my z velkolepého panorama nic nemáme. Je strašný vítr, déšť a viditelnost pár metrů, na dně ledovcového karu se jen občas objeví modrá hladina jezera a za ním v cárech šedých mraků se dají pouze tušit stěny skal a mohutné ledovce. Dělám pár fotek ve vodorovném dešti, ale dnes z toho nic nebude, promočeni se vracíme dolu.
V kempu takový nečas nezuří, sušíme, pak balíme a přesouváme se cestou mezi promáčenými křovinami okolo Laguny Madre a Laguny Hija do u Laguny Torre neplaceného campu De Agostini. Ten je pod vyhlídkou na krásné a velkolepé Cerro Torre, ale poprchávání se stále střídá s deštěm, v horách je nevlídno, nemožno nic viděti. V nížině je naopak stále evidentně krásně, na rozhraní nám to motá hlavu, tak ve stanu hrajeme hry, odpočíváme a popíjíme slivovici.
Ráno je opět zataženo a prší, po snídani jdeme jen pár metrů k jezeru Lago Torre, ale viditelnost je malá a počasí prabídné. Tak chvíli čekáme, ale nemá to cenu, dnes vidět Cerro Torre je bez šance, navíc je Štědrý den, tak se vracíme do El Chaltenu. Ona je ještě jedna vyhlídka výše nad jezerem (Mirador Maestri), ale to už vůbec nemá smysl, včera pozorování mraků stačilo. Čím víc se vzdalujeme od hor, je lepé, začíná svítit slunce a otepluje se. Na Miradoru Torre už je krásně, ještě se otáčíme, ale hory jsou stále v mracích. Malinko smutně a neúspěšně se vracíme, mohutnou a fotogenickou Cerro Torre (3102m) jsme neviděli ani z dálky, ale příjemně se prošli a strávili pár dní v horách. Scházíme do ospalého El Chaltenu, kde máme rezervovaný hostel, je ještě dosti brzo, tak jdeme na oběd. To už je zas pořádné vedro a poledne Štědrého dne.